Myšlení - Osvícení - Sansara.

O asociativní struktuře myšlení.

Naše myšlení probíhá v asociacích. Tyto asociace tvoří články řetězu, které ve svém celku tvoří naše bytí a umožňují jeho popis, svazek námi učiněných zkušeností.

Stavy (hodnotícího) myšlení umožňují v zásadě dvě možnosti vyjádření příslušných následujících asociací v příslušném následujícím okamžiku myšlení.

Obě stavová vyjádření (binární vtisky) se vztahují k příslušnému druhému tak, jako se jedna strana mince vztahuje k druhé. To znamená v detailu:

Vycházíme-li ze základního vzorce rozhodovacích možností v našem bytí, jsou oběma původními stavy láska a strach. Všechna odvozená jednotlivá "rozhodnutí", která ve svém myšlení činíme, ať už jsou jakkoli malá, jsou zase projevem jednoho z těchto dvou základních vzorců. A nacházejí svůj odraz v podstatě vesmíru. Náklonnost, nechuť - teplo, chlad - nahoře, dole - vpředu, vzadu - začátek, konec. Tato dualita prostupuje prostorem i časem, je bezostyšným zákonem, který drží pohromadě tento svět, tento hologram, "sansáru". Nechává vznikat zákon příčiny a následku, formuje jej a udržuje "při životě". A příslušné dvě možnosti rozhodnutí se v podstatě rozbíhají do opačných směrů, ať už jsou jakkoli "nepatrné".

Na počátku mentálního řetězce - rozhodování o možnostech (volby) - je vždy základní otázka po lásce a po strachu.

Oba stavy lze tedy matematicky (binárně) popsat jako "nulu" a jako "jedničku".

Dlouhá léta jsem si to myslel. A měl tak své potíže hledat, rozpoznat a popsat ten stav, který existuje mimo obě možnosti volby.

Chci tento stav popsat - matematicky - jako "ne-nula a zároveň ne-jednička". Tento stav se nachází v našem vědomí, když dokážeme nechat svého ducha zcela spočinout v "tady a teď", dosáhli jsme dokonalého vědomí, jsme "kulatí".

Tento stav dokonalého vědomí již neobsahuje žádná hodnocení, ale omezuje se čistě na vnímání. Mentální řetězce asociací, které si neustále vytváříme od chvíle, kdy se v našem těle vytvořily první axony, pak skončily, přestaly existovat. "Podnět" se pak již nesetkává s "odpovědí". A tento stav je velmi obtížné trvale udržet - a charakterizuje to, co chápeme pod pojmem osvícení. Zvláštní je, že "vyrovnanost", čistá vyrovnanost, tedy nastává teprve tehdy, když ji přestaneme hledat (ve smyslu možností vyjádření v rámci "Jednoho"). Jakmile člověk jednou zažije stav "nenulovosti a zároveň ne-jednoty"; neustále touží po tom, aby jej znovu zažil, aby se stal "bdělým". A právě tato "touha" je opět jen výrazem hledání "prospěšného stavu", a to v rámci binárních možností. Zůstáváme tedy "v sansáře", ačkoli doufáme a věříme, že se neustále "toužíme vymanit".

Dokonce i "pokročilé" pozorování a uvědomování si vlastního myšlenkového toku stále nechává člověka uvíznout v systému "posuzující" duality - a tím pádem daleko od osvícení. Vnímání vlastního myšlenkového proudu tím, že si položíme otázku: "Co jsem si právě myslel?", "který myšlenkový stav (vzpomínka) byl "krásný", který ne?", "jak dlouhodobě vytvářím krásné stavy?" stále zahrnuje - více či méně nevědomé - pokračování asociativního myšlení, hodnotícího prožívání - a to vždy omezuje čisté "vnímání", "pozorování". Nejsme pak (ještě) svobodní.

Princip toku myšlenek je principem života. Vytvářením našich asociačních řetězců - také v srdci (tam se projevují prostřednictvím tužeb či nelibostí) - postupujeme, po schodišti života. Vyvíjíme se.

Nerozvíjení - i na "vysoké" úrovni je stále projevem hledání, růstu, stávání se. Tedy "nejsme", ale "stáváme se".
Všechny faktory, které pronikají do našeho nitra, každý impuls, každý podnět zvenčí v nás vyvolává změnu a ovlivňuje naše myšlení pro příslušný nadcházející okamžik. Na oplátku naše nitro ovlivňuje náš "vnější svět". Tento neklid v naąem bytí, tento neklid duševního proudu, který je stále znovu a znovu na cestě hledání v kaľdém příątím okamľiku, značí to, co dělá ľivot jako projev stvoření bezprostředně smutným. Všechny stavy myšlení jsou "utrpením", i když jsou myšlenky bytostí pociťovány jako "krásné" nebo "příjemné". Jsou totiž pomíjivé, vyznačují se neklidem a vždy v nás vyvolávají nové touhy nebo další averze. Proto tento třetí stav bytí nelze oddělit a odlišit od "nuly a jedničky", od "náklonnosti a nechuti", od "zapnuto a vypnuto", než "ne-nula a zároveň ne-jednička"; protože je zcela jiné povahy. Znovu: V tomto stavu člověk "je". "Stávání se" se nekoná.

Všichni putujeme po svých cestách během mnoha eónů mnoha našimi životy na - více či méně podvědomém - hledání právě tohoto stavu. Toto hledání "věčné blaženosti" nebude korunováno úspěchem, pokud omezíme své bytí na to, že chceme stále hledat a přijímat jen "štěstí a radost". Pokud v sobě formulujeme toto přání, zůstaneme vždycky ve svém hledání "toho jediného" ve svém systému myšlení, ve své bytosti, uvězněni. A "uvězněni" jsme pak doslova, protože se znovu a znovu vrháme do vězení sansáry, "věčného koloběhu", vznikání a zanikání. Právě snaha o osvícení nás k němu nejprve přivádí, a to prostřednictvím všech našich mnoha životů - a pak nám stojí v cestě (v praktickém smyslu), abychom ho konečně dosáhli. Naše snažení nám pouze umožňuje hledat osvícení a doufat v něj - a zároveň nám brání v jeho dosažení směrem k "cíli".

Překonání tohoto světa se tedy neděje tím, že o těchto možnostech vyjádření víme, v našem bytí, ale tím, že "přestaneme myslet", "chtít". Tím mám na mysli to, že přestaneme tvořit, svévolně tvořit z příslušné momentální prožívané asociace v našem prožívání tu následující. Veškerá vůle, každé vzniklé a vznikající přání nás nutí věřit ve "svobodu volby", která je však pouze zdánlivou svobodou. Jsou-li záležitosti veškerého bytí zapsány v knize života (a to na "metafyzické" úrovni jsou), znamená to v posledním důsledku, že naše jediná svoboda spočívá v tom, že můžeme věřit, že můžeme učinit "svobodnou" volbu. Pokud toto poznání "pochopíme", poznáme také smysl těchto slov, že jsme "již tam, kam chceme jít". A vždycky jsme byli a vždycky budeme. To je prvotní základ naděje.

Tento stav "ne-nula a zároveň ne-jedna" zažíváme každý den všichni! V tom bezprostředním, prvním okamžiku, kdy opouštíme spánek, probouzíme se, ráno, v tom krátkém okamžiku, než v nás náš vždy neklidný duch začne znovu žvanit, ještě než otevřeme oči, stojíme - jen na krátký okamžik - v tomto vědomí. Ale nevěnujme tomu pozornost, jinak začne přemýšlení...

To je tajemství osvícení - a je to to nejtěžší, nejvznešenější, "nejkrásnější" (ve smyslu užitečné), co nám na cestě k řešení zbývá udělat. "Dělat" - bez "dělání" - protože hledání je chtít, je nutkání.

Říká mé asociativní myšlení (jemuž předchází prožívání)