Smrt.

Přečtěme si, prosím, následující slova *tiše*, *poznáváním-dýcháním* a meditativním vnímáním, ve smyslu vcítění se do situace, všechna.

Jedním z nejcennějších darů, které nám Otec připravil, je naše naříkání a stěžování si na smrt.

Lidské bytosti zakoušejí pravdu o životě především při odchodu milované osoby. Na rozdíl od veškerého našeho intelektuálního úsilí, kterým se snažíme pochopit zázrak bytí, *cítíme* své bytí nejvíce ve chvílích existenciální tísně.

To vše má svůj smysl.

Vědět o pomíjivosti veškerého života pomocí intelektu je jedna věc, odloučit se od milované bytosti je věc druhá. V každé pochybnosti, v každém utrpení, v každé otázce po smyslu všeho, co se děje, je vzácná možnost naděje. A naděje je hnacím motorem člověka.

Popírat bolest, smutek, utrpení tváří v tvář ztrátě milované bytosti nemá smysl. Stejně tak nemá smysl vzdát se sám sebe.

Modlím se, abychom v těchto skutečně vzácných okamžicích našeho bytí měli všichni sílu a statečnost vnímat utrpení stejně pomíjivě jako radost.