prasklina v misce...

dysi dávno žila stará Číňanka, která měla dvě velké mísy zavěšené na koncích tyče, kterou nosila přes ramena.

Jedna z misek měla prasklinu, zatímco druhá byla bez poskvrny a vždycky v ní byla plná porce vody. Na konci dlouhé cesty od řeky k domu staré ženy však byla druhá mísa vždy plná jen z poloviny.

Po dva roky se to stávalo každý den: stařenka si domů vždy přinesla jen jednu a půl misky vody. Neposkvrněná miska byla samozřejmě na svůj úspěch velmi pyšná, ale chudák miska s prasklinou se za svou vadu styděla a byla smutná, že dokáže jen polovinu toho, k čemu byla stvořena.

Po dvou letech, které jí připadaly jako nekonečný neúspěch, řekla miska stařence: "Strašně se stydím za svou prasklinu, ze které voda vždycky teče až k tobě domů.

Stařenka se usmála. Všimla sis, že na tvé straně cesty kvetou květiny, ale na straně druhé misky ne?

Zasel jsem semínka květin na tvé straně cesty, protože jsem si byl vědom tvé chyby. Teď je zaléváš každý den, když jdeme domů. Dva roky jsem mohla trhat ty krásné květiny a zdobit jimi stůl. Kdybys nebyl přesně takový, jaký jsi, tato krása by neexistovala a nezdobila náš domov.

Každý z nás má své jedinečné zvláštnosti a chyby, ale právě díky těm zvláštnostem a skokům je náš život tak zajímavý a hodnotný. Každého člověka byste prostě měli brát takového, jaký je, a vidět v něm to dobré.